Uplynuly sotva tři měsíce od chvíle, kdy jsme se poprvé všichni potkali. Vedoucí, praktikanti, kuchaři i zdravotníci všech běhů KOLTích tábor. Jen děti chyběly. Padlo tedy rozhodnutí připravit pro všechny táborníky napříč našimi tábory únikovou hru. Posaďte se, a začtěte se, jak to všechno proběhlo.

V samém centru Prahy se v mrazivém odpoledni začaly scházet hosté hotelu Modrá růže. Stihl se již vytvořit pořádný dav, když se dveře otevřely a hosté mohli vstoupit. Před portýrem, kontrolujícím každého vstupujícího na seznamu hostů, se tvořila fronta zacpávající Rytířskou ulici. Když byli všichni hosté na recepci, přivítal je ředitel hotelu – důstojný, slušně oblečené pán s kloboukem a překrásnou broží ve tvaru modré růže na klopě. Po přivítání recepční hostům přidělila jejich pokoje, ředitel všem popřál příjemný pobyt a odešel. Jakmile byl z doslechu, odkudsi se zjevil liftboy, postarší, vlídný pán s šedým plnovousem, který se jal předat hostům záhadný příběh tohoto hotelu. Hotelu, ze kterého není úniku.

Z deníku, který liftboy našel ve výtahu, přečetla recepční hostům zápisky jakéhosi reportéra listu České slovo. Ve svém deníku, datovaném do září roku 1937, reportér popsal svůj příběh o tom, jak sám byl v tomto hotelu ubytován. Příběh vyprávějící o hotelu s jednosměrným vchodem, o hostech, kteří jsou v hotelu uvězněni již mnoho let, o mocném řádu Modré růže, Klenotníkovi, záhadném sklepení, ve kterém dlí prokletá paní hoteliérová, i o děsivém létajícím vládci hrůzy, který ji střeží. Příběh o tom, jak se reportér vydal za zpěvem do nejvyššího patra i o tom, jak se vydal do sklepení. Některé stránky deníku byly vytržené, a tak, ač poslední řádky vzbuzovali naděli, že se mu podařilo uniknout, v něm hosté návod, jak se dostat ven, nenalezli. Nadějí zůstávali noviny, které reportér slíbil do hotelu doručit, jestliže se mu podaří uniknout.

Když recepční dočetla, zamčené dveře jen všem potvrdily, že příběh nelhal. Hosté tedy byli v hotelu uvězněni a jediným bezpečným místem se pro ně stal jejich pokoj. Pokud se však chtěli ještě někdy z hotelu dostat ven, museli něco podniknout. Vydat po chodbách střežených členy řádu Modré růže a navštívit dříve ubytované hosty, o kterých se dozvěděli, že skrývají části slíbených novin.

S nadšením začali obcházet pokoje, ale jejich obyvatelé je ne vždy vítali s otevřenou náručí. Není se čemu divit, mnozí z nich byli zavřeni ve svém pokoji po mnoho desetiletí, a tak byli vyděšení, zoufalí a podezřívavý. Odmítli vydat svůj dílek novin jen tak a požadovali od nově příchozích, aby je přesvědčili svým odhodláním a touhou pomoci.

Hudebnici museli přehrát její oblíbenu skladbu, účetní pomoci otevřít její truhlu a radistovi pomoci rozluštit tajnou zprávu v rádiovém vysílání. U kapsáře museli prokázat svůj postřeh při chytání kolíků, u cirkusáků svůj balanc na houpačce a u svíčkaře své logické uvažování při skládání svíček. I některé zdánlivě jednoduché úkoly daly nově příchozím hostům zabrat. Tak třeba z vyspravení koberce pro továrníka Stránského se stal hotový hlavolam, písařův psací stroj psal úplně jiná písmenka, než stiskli a když za svitu speciálního světla objevili tajemné značky u hvězdářky, tak museli prokázat ještě znalosti počtů při řešení rovnic. Hra světel a stínů u promítače ukázala odvážným zachráncům správnou kombinaci k zámku, s hráčem si museli dát partičku karet a Marconi se s nimi odmítl bavit jinak než improvizovaným telefonem přes zeď. Nejkrásnějším úkolem byla asi výroba krepových růží u květinářky. Růží, které se jistě budou ještě hodit.

Poté, co naši malí hosté navštívili všechny sousedy, dokázali z útržků poskládat noviny se zprávou od pana Podolského, onoho ztraceného reportéra, která začínala slovy: „Vážení hosté, jsem volný.“ A tak následovali jeho pokynů a vydali se do nejvyššího patra za zvukem hudby. Když vyslechli temnou píseň paní hoteliérové Rózy, vydali se najít Klenotníka, aby je přijal za členy řádu Modré růže. Právě jméno zakleté paní hoteliérové jim otevřelo cestu k získání brože, odznaku členů řádu, a s její pomocí i ke vstupu do sklepení, ukrývajícího řádové tajemství.

Již vchod do sklepení vzbuzoval v hostech strach. První schodiště do temnoty strážené děsivým strážcem a po nich další, točité schody do neznáma. Ve sklepě je sklepmistr nasměroval přímo do varny, kde potkali hrůzostrašného Strážce tajemství. Ten je vyslal na temnou cestu do hlubin sklepení, aby mu přinesli poslední, tajnou ingredienci pro jeho lektvar – modrý malachit. Když mu ho přinesli, nechal je obarvit jejich růže a poslal je pryč. Hosté pokračovali do další, rozlehlé podzemní místnosti, ve které ihned uviděli zlatou bustu paní hoteliérové. Když k ní položili svou, nyní už modrou růži, strážci jim bezhlese ukázali cestu ven.

S nadějí, že se dostali ze spárů zlovolného řádu se vydali po schodišti ven ze sklepa, ale cestu jim zastoupil další strážce. Ten jim dal na vybranou, zda se zaváží mlčenlivostí a opustí hotel i řád, nebo v něm zůstanou navěky. Všichni si vybrali první možnost a rádi vyměnili překrásnou brož za svoji svobodu.

Za svou odvahu a prokázané schopnosti si všechny děti odnesli nejen zasloužený diplom, ale i mnoho zážitků a vzpomínek. Moc děkujeme všem dětem za účast a Vám, rodičům za Vaši věrnost a důvěru, se kterou posíláte Vaše děti na naše tábory. Věříme, že se nám podařilo zpříjemnit Vám předvánoční čas a třeba se zase někdy povede zorganizovat jinou, společnou akci.

Děkuji Všem, kteří se jakkoli podíleli na organizaci a průběhu tohoto nevšedního nedělního odpoledne.

Více fotek najdete ve fotogalerii.

Brácha